Danteho dopisy

První dopis se objevil téhož dne, kdy se konal pohřeb mého manžela. Zpáteční adresa mi prozradila, že byl odeslán z Washingtonské státní věznice, a obsahoval jednu jedinou větu: <br>
Budu čekat celou věčnost, když budu muset.
<br> <br>
Pod ní byl podepsaný nějaký Dante. Muž, kterého jsem neznala. Z pouhé zvědavosti jsem odepsala a zeptala se ho, na co přesně čeká. Jeho odpověď?
<br> <br>
Na tebe.
<br> <br>
Domnívala jsem se, že ten záhadný cizinec píše nesprávné ženě, a už jsem mu neodpověděla. Jenže on se ozval znovu a trval na svém. Měla jsem za to, že jsme se nikdy nesetkali, ale on mi tvrdil, že se mýlím.
<br> <br>
A tak jsme si psali dál a posílali si dopisy, které se stávaly čím dál důvěrnějšími. A taky záhadnějšími.
<br> <br>
Můj život se mezitím hroutil a hrál si se mnou jako s hadrovou panenkou. A jako by to nestačilo, obsah Danteho dopisů byl čím dál podivnější.
<br> <br>
Bůh ví, že už jsem nevěděla, kudy kam, když jsem se odhodlala k tomu zoufalému činu. Než jsem pochopila, jaké události jsem tím uvedla do pohybu, už bylo pozdě.
<br> <br>
Dante stál na mém prahu.
<br> <br>
A nic nebylo jako dřív.